Narativ.cz | web pro postmoderní směry v terapii a poradenství

Blogy

5 dní na mexické pláži pod slunečníkem spolupracujícího přístupu

Hola, zdravím z Playy. Ráda bych Narativu přispěla ještě dalším pohledem na International Summer Institute (ISI) s Harlene Anderson, dodatečně k blogu, v kterém vás Pavel přizval ke svému mexickému putování. On už se touhle dobou asi vznáší někde nad oceánem,zatímco já trávím siestu v hospůdce, užívám si osvěžujícího větráku a celkem osvěžujícího zvětralého piva a přemýšlím, co by vás tak asi mohlo zajímat…Není snadné udržet nit – z jedné strany mi řve do ucha fotbal z televize, z druhé místní temperamentní personál. Ale už si zvykám.

ISI se chýlí ke konci, čeká nás jen závěrečný večírek na pláži a zítra poslední workshop a reflexe. Zatím jen zkusím přiblížit svoje první dojmy. O myšlenkách, zkušenostech, otázkách, nápadech a pochybách, které ISI přineslo, napíšeme třeba někdy příště. Je toho víc než dost, zatím si to ale žije v mojí hlavě vlastním životem, celkem bouřlivě a neuspořádaně, vnitřní dialog je rychlý, občas se zakoktá, takže se mu zatím nedá moc rozumět...

Co se tedy v Playa del Carmen dělo? “Collaborative Learning Community” tvořilo 43 lidí z 9 zemí (my jsme byli jediní Evropané). Psychoterapeuti, psychologové, univerzitní profesoři, studenti, právník…, lidé, kteří hovoří různými jazyky, kteří pochází z úplně rozdílného prostředí. Všechno řečené bylo překládáno do angličtiny a španělštiny.

Mám pocit, že díky našemu různorodému společenství (multi-kulturní, multi-linguální, multi-disciplinární, multi… mix) se mi dostal spolupracující způsob víc “pod kůži”. Jakoby mezinárodní komunita připravila lepší podmínky pro pochopení některých hodnot, které spolupracující přístup ctí. Představuji si to jako herní plán, na kterém rozehráváme svou konverzační hru. Pravidla hry, nebo spíš spolupracující elementy, pak přicházejí do rozhovoru i myšlenek tak trochu samy. Mám na mysli otevřenost, vítání všech nových možností, zvědavosti, nevědoucí (not-knowing) a neexpertní přístup, kreativitu, společné vytváření poznání v rozhovoru a další “pravidla hry”, které ve mne ostatní účastníci prostě probouzí. Termíny, o kterých si čtu v knížkách a článcích, se plní se zkušeností novým významem.

Během pěti dnů jsme se skrze diskuze, workshopy, terapeutická sezení a průběžné reflexe dotkli mnoha témat, která se týkají postmoderního pohledu na terapii a život vůbec. Harlene Anderson často nazývá ideály, které její přístup zastřešují, ”postmodern umbrella”. Pro titulek blogu o prvních dojmech z právě končícího ISI jsem vyměnila postmoderní deštník za slunečník spolupráce. Tohle sousloví snad může přiblížit atmosféru mezi účastníky i přímořské klima na ISI.

Sympozia se také zúčastnil Pavel Nepustil, jeho blog čtěte zde.

Komentáře

Obrázek uživatele Pavel Nepustil

No, víš o čem jsem asi nejvíc přemýšlel, když jsem odjížděl z Playa? Kromě všech nasbíraných vynikajících zkušeností, zážitků, chutě a inspirace do další práce se mi přece jen občas přes nos přehnal takovej kritickej závan pochybností. A vzpomínám si, že tys jednou taky utrousila něco jako: "no, nevím, jestli se chci nechat do toho ÚPLNĚ vtáhnout..." Nejvíc jsem to asi cítil při demonstraci Community Therapy, která byla přijímaná z bezbřehým nadšením, ale mně (a vím, že i Ondrovi, nevím jak tobě) na tom přece jenom něco nesedělo. Všechno to objímání a slova jako "hluboko v sdrci" a všechny ty emoce mi byly trochu cizí. Možná proto, že to BYLO hodně cizí, že to bylo z Brazílie a facilitátorky dopředu upozorňovaly, že v Brazílii jsou zvyklí se takhle k sobě vztahovat. A jasně, daly možnost všem, aby se neúčastnili, ale málokdo chce být ten, který se nezapojí, kdo je mimo - stává se tak paradoxně středem pozornosti...

Community Therapy byl extrém, ale nádech něčeho podobného jsem cítil i v dalších částech ISI. Takový bezbřehý nadšení ze spolupráce, z mluvení, z dialogu... jakoby všechny problémy byly najednou vyřešeny tím, že tady spolu mluvíme. A jsme. A držíme se a objímáme. V těch chvílích jsem si trochu uměle přivolával narativní terapii, ve které přece jen terapeut má ve svém záběru kromě klienta a sebe a vzájemného vztahu taky společnost - která není perfektní a která někdy dost brutálně zasahuje do života lidí - tak, že jí jen těžko přemůžou jenom díky "self-agency".

Samozřejmě znám odpověď spolupracujícího přístupu na tuhle kritiku: "nejde nám přece o boj se společností, ale o vytvoření spolupracujícího vztahu a nalezení co největšího počtu možností", ale přece jenom: pokud je takovej vztah jedinej a možností pořád málo... a potom jenom rány ze strany ostatních lidí a institucí... nevím.

Jestli nevíš, co se snažím napsat, tak dovysvětlím!:-) A taky chci poznamenat, že tohle je asi jediná kritická úvaha vůči spolupracujícícmu přístupu - a vůči mýmu nadšení z něj je úplně malicherná...

Obrázek uživatele Jitka Balášová

Pavle, ta moje malá pochybnost, ta potřeba držet si od některých aktivit trošku odstup, byla asi daná fakt rozdíly kultur. Je to zvláštní, jeden den jsi v Brně s kamarády, druhý den na pláži na opačném konci světa se zatím neznámými lidmi a máš zpívat u kytary texaský písničky a objímat se třeba s Harlene Anderson ( :) !). Přišlo mi to neskutečný, umělý. Vypořádávání se s občasným pocitem cizosti bylo docela podstatnou součástí procesu, který se uvnitř mě během toho týdne odehrával. Na první pohled se mi totiž zdálo, jestli právě tahle vřelost je TO ONO, to o čem je spolupracující přístup, co je typické pro spolupracující terapeuty a říkala jsem si, není-li to málo…Ale musím říct, že tahle skepse se ve mně postupně spolehlivě rozplývala, protože jsem zažívala, že vřelost, nadšení, přátelskost není „cíl“ konverzací, ale jejich předpoklad. Je to spíš atmosféra, prostředí pro rozhovor. Čím dál míň mě do ucha dráždily na ISI tak často používaná sousloví jako „great idea“, „I feel connected“…, přívlastky „great“, „wonderful“, „inspirative“… Přestala jsem si je v hlavě překládat do češtiny, v které s takovou frekvencí zní divně a víc jsem se dívala na lidi, jejich oči, rytmus řeči a užívala si tu energii, pocit důvěrnosti, otevřenosti, respektu. Až pak jsem byla schopná, někde za slovy, nechat se taky „vtáhnout“, vstoupit do prostoru, kde se v konverzaci někdy událo něco pro mě skoro zázračného, kdy se k nadhozenému tématu přidal nový, úplně nečekaný význam, nebo se vynořila vtipná metafora. A to bylo fakt „wonderful“! Jsou to asi těžko popsatelné věci, tyhle „striking moments“… A na papíře jejich popis někdy vypadá jako klišé. I moje předešlý řádky mají nádech trochu jak americký marshmallow…Vidíš, nakonec jsem se vtáhnout nechala :)
A tvoje zasetá otázka, jestli ve všech případech je pro klienta v jeho situaci dostačující spolupracující vztah, uznávání jeho kompetencí a respekt, úžasný dialogický prostor (na hodinku týdně), kde můžeme objevovat nové možnosti, když třeba čelí krutému společenskému útlaku, diskriminaci, nebo mě napadá třeba nevyléčitelné nemoci…(myslel jsi to tak?) Tím si taky jistá nejsem. Na ISI byla několikrát, asi z úst Rocio, zmíněná JUST therapy. Moc o tomhle přístupu nevím, ale mám představu, že se právě zabývá otázkami sociální spravedlnosti a propojuje terapii s hledáním praktického řešení až do takových důsledků jako je návrh legislativní změny. Ale možná je to představa lichá. Třeba by to bylo téma pro nějaký článek na Narativu...

Obrázek uživatele ccm

x

Nepřehlédněte

Úvod do teorie a praxe otevřeného dialogu

 

Spolek Narativ pořádá

ÚVOD DO TEORIE A PRAXE OTEVŘENÉHO DIALOGU

Termín: 18.-19.3.2021 (vždy 9:00 – 16:00), 16 výukových hodin
Cena: 1.900,- Kč

více informací zde..

Tuto novinku jsme Vám přinesli už před několika týdny, nyní je však možnost přispět jednodušší. Stačí kliknout na Donate tlačítko a rozhodnout se, jakou částkou byste rádi přispěli. Děkujeme všem, kdo se takto rozhodnou. A kdybyste potřebovali vědět víc, zde je i krátké video a samozřejmě všechny odkazy na videa z našich workshopů.

Užijte je ve zdraví!

Pohádka: Jak šla videa od Narativu do světa

Werner Schutze (DE)

 

Spolek Narativ pořádá

ZÁKLADNÍ TRÉNINK V OTEVŘENÉM DIALOGU 2020
se zaměřením na práci v oblasti duševního zdraví

Místo: Praha
Rozsah:
128 hodin, 6 setkání od října 2020 do května 2021
Akreditace: MPSV
Kapacita:
20 účastníků
Jazyk:
angličtina s českým překladem
Cena:
35.000,- Kč

více informací zde..

Video

Embedded thumbnail for Rocio Chaveste Gutierréz: Postmoderní filozofie a praxe napříč kulturami (2011)

Newsletter

Zůstaňte informováni o našich nejnovějších zprávách!

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.
Network for Dialogical PracticesOtevřený dialog

Vyhledávání

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.