Blogy

Ahoj Pavle,

díky za reakci. Mylím, že nyní lépe rozumím Tvému pohledu na "techniky" a "intervence" a díky tomu i lépe rozumím určitému odstupu, který si vůči těmto konceptům udržuješ. Já v tomto bodě vidím rozdíl mezi "technikami" a "intevencemi". Možná, že pro mě je to batesonovský významný rozdíl, který dělá rozdíl a z Tvého pohledu to rozdíl tohoto typu nebude, uvidíme... Pokusím se trochu přiblížit, jak o tom přemýšlím.

To co píšeš o individuálním naučeném jednání, které má (doplnil bych předpověditelný) účinek na druhé osoby či o technologické mmtetafoře v terapii podle níž jeden člověk s využitím různých nástrojů něco způsobuje druhému a o lineárně kauzálním schématu velmi dobře vystihuje, jak uvažuji o "intervencích". V tomto smyslu na "intervence" nehraju. To ale neznamená - a to bych rád zdůraznil -, že bychom jako terapeuti klienty nijak neovlivňovali, že by to, co činíme nemělo na ně žádný účinek. A pokud správně rozumím tomu, co píšeš, také nic takového netvrdíš. To, co mi na představě "intervencí" vadí není předpoklad, že terapeuti ovlivňují své klienty (a klienti zae své teraputy!). Vadí mi předpoklad, že tento vliv je možné přesně zacílit a ovlivnit druhého předpověditelným a určujícím způsobem. Myslím, že velkým přínosem Maturany a Varely pro postmoderní přístupy byl koncept autopoiesis, který v pravý čas upozornil všechny strategickými intervencemi okouzlené terapeuty, že živé organismy (a lidské bytosti) fungují jinak a zaslouží si jiný přístup než když si člověk doma spravuje termostat.

Tož tolik k intervencím,  teď mi dovol napsat něco o tom, jak rozumím "technikám" a v čem je to pro mě jiné než předchozí úvahy. Jak jsem psal dřív, techniky chápu jako určité dovednosti, zručnosti terapeuta a chápu je jako základní předpoklad pro terapii. Rád používám metaforu z umění, například z malířství. Já sám jsem na výtvarné umění antitalent, už na základce mi vždycky hrozila z výtvarky trojka a moji kresbu postavy nebo stromu by psychodiagnostik musel interpretovat pravděpodobně jako projev velmi narušeného jedince (a možná by měl pravdu:o)), ale o to víc výtvarné umění obdivuju. Když chceš namalovat nějaký obraz, v prvé řadě potřebuješ mít nějaké technické dovednosti - jak ukotvit plátno, jak míchat barvy, jak barvy nanášet na plátno, aby se nerozpíjely, jak znázornit perspektivu a jánevímcoještě. Bez toho může mít spoustu velmi tvořivých a zajímavých nápadů, ale nedokáže je realizovat. Když malíř zvládne základní techniku či řemeslo, začne to být teprve zajímavé. Řekl bych, že dokud si neosvojí techniku, jsou jeho díla jen průměrná (výhodou malíře je, že nepracuje s lidmi a nemusí nabízet průměrný výkon tváří v tvář jejich trápení). Poté, co si osvojí technické dovednosti začne umělec experiemntovat, vymýšlet nové výrazové prostředky, smělé nápady, provokující věci, improvizaci... tato díla se stanou inspirací pro ostatní a zůstávají v paměti.

Z toho, co jsem napsal pro mě plyne důležitý důsledek pro výuku terapie. Myslím, že je užitečné kombinovat trénink technik/ dovedností účastníků s rozvíjením jejich reflexe toho, co dělají a toho, z čeho vycházejí. Příliš nevěřím, že by "výuka" terapie mohla efektivně fungovat, pokud by vycházela jen z kultivace přemýšlení terapeutů a z "filosofování".

Představme si nějaký hypotetický terapeutický výcvik, který by byl založen výlučně na formování filosofického postoje a vůbec by se nevěnoval dovednostem terapeuta. Myslím, že by byl docela těžký oříšek takový výcvik vůbec navrhnout, protože by nesměl dovednosti (techniky) učit ani skrytě, například prostřednictvím observačního učení (napodobování vzoru), takže v našem hypotetickém výcviku by nesměly být žádné praktické ukázky (tam už by účastníci mohli nějaké techniky okoukat, i když by jim je nikdo nevyložil) ba vlastně ani žádné diskuse (už tam by se mohly dovednosti lektorů spjaté s postojem nevědění projevit) atd. Osobně jsem velmi skeptický, zda by takový výcvik fungoval (mohl by to být zajímavý experiment).

Na závěr krátce zpět k Harlene, kterou jsem naživo sice neviděl, ale slouží nám jako dobrý příklad v naší diskusi.Píšeš, že to co dělá, neychází z jejích "poctivě naučených tools", ale z jejího způsobu přemýšlení. Já bych to řekl ještě jinak - možná, že její způsob přemýšlení určuje, jaké tools si vybírá a  používá. Možná, že její způsob přemýšlení určuje, čemu věnuje pozornost (na svých konzultacích, v odborné literatuře, workshopech...) a co naopak nechává bez povšimnutí. Možná se někde na studiích potkala s nějakým pro nás neznámým terapeutem XY, který vedl konzultaci s takovým respektem, že ji to oslovilo a sama se bezděky začala chovat podobně. Sám si vzpomínám, jak jsem na začátku svého výcviku byl hrozně zaměstnaný používáním technik a byl jsem hrozně soustředěný a vážný (musíme přece klientovi naslouchat a brát ho vážně,ne?). Pak mě výzkum zavál do Liberce, kde jsem měl možnost pozorovat Vláďu Chválu a Lídu Trapkovou při práci s rodinami. Vybavuji si, jaký dojem na mě udělala příjemná atmosféra a humor, který byl na konzultacích přítomný i když se řešily často velmi těžké věci. Aniž bych to nějak driloval, zjistil jsem při pozorování vlastních nahrávek z mých sezení, že se s klienty smějeme častěji než dříve a že atmosféra je viditelně uvolněnější. Nová dovednost min myslím nespadla z nebe,ale řekl bych, že ani z filosofie - i když do mé filosofie terapie velmi dobře zapadá.

Ty jo, jak na to koukám, píšu tak dlouhé příspěvky, že když si vyměníme ještě pár komentářů, můžeme z toho "uplácat" rovnou nějaký článek třeba pro Psychoterapii... :o) Leoš