Blogy

Supervize v podání Harlene Anderson

Už přes týden jsem v Brně a musím bohužel konstatovat, že myšlenka on-line blogového seriálu pro narativ.cz z mé cesty do Mexika nevyšla úplně podle představ. Po příjezdu do Playa del Carmen, které bylo dějištěm sympózia spolupracující terapie s názvem International Summer Institute, jsem se možná až moc ponořil do série workshopů, přednášek a konzultací, do bohatého nočního života a do klidných vln Mexického zálivu.

Navíc mi vypověděl službu můj notebook, naštěstí jen dočasně. Po návratu do ČR mě čekal ostrý střet s pracovní realitou a tak se až nyní probírám svými poznámkami z intenzivního setkání terapeutů, poradců a výzkumníků inspirovaných postmoderními přístupy a snažím se o nějaké smysluplné shrnutí…

On je ten odstup vlastně fajn. Za těch deset dní se mi myšlenky trochu zpřehlednily, měl jsem možnost vést několik vlastních konzultací s klienty a mohu teď bez otálení a bez přehánění napsat, že jsem v Playa del Carmen udělal velký posun nejen ve svých úvahách o terapii a poradenství, ale i v praxi. A jak takový posun vypadá? Pokusím se to ilustrovat na jednom příkladu práce Harlene Anderson.

Ještě před začátkem celého sympózia nabídla Harlene, hlavní postava celého týdne, účastníkům možnost přijít na supervizní seminář a třeba i otevřít nějaký svůj problematický případ nebo klinické dilema. Spojila supervizní práci se stručným popisem svého přístupu k supervizi. Po delším úvodu a představení všech členů se zeptala, kdo by chtěl mluvit o nějaké situaci, se kterou by mu mohla pomoci. Přihlásily se dvě terapeutky, jedna z Argentiny, druhá z Mexika, každá se zcela odlišným případem.

Neměli jsme čas na dvě konzultace, přesto jsme nemuseli hlasovat. Harlene se rozhodla, že bude konzultovat s oběma terapeutkami naráz. Vzala si k sobě ještě svoji kolegyni z Mexika, Margaritu Tarragonu. Kromě nich se přidala ještě Sylvia London, další mexická kolegyně Harlene, která všechno řečené tlumočila ze španělštiny do angličtiny a opačně.

Po důkladném prozkoumání situací obou terapeutek (ve vyprávění se střídaly) navrhla Harlene, aby každá měla k dispozici svůj reflektující tým složený z účastníků semináře. Terapeutky diskusi v reflektujících týmech poslouchaly, potom ještě mluvily spolu navzájem. Na závěr je Harlene poprosila o krátké shrnutí, s čím budou z konzultace odcházet.

Celá konzultace pro mě byla jasnou ukázkou a zároveň oživením toho, v čem vidím mistrovství Harlene a kouzlo spolupracujícího přístupu. Asi v té zcela samozřejmé a stále přítomné důvěře ve vlastní kompetenci klientů a dalších účastníků konzultací rozhodovat, vybírat, tvořit, definovat, formulovat a přeformulovávat.

Kdyby práci Harlene sledoval „nezávislý pozorovatel“, možná by řekl: „vždyť ona nedělá vůbec nic“. Nezazněla žádná „zázračná otázka“, žádná „účinná technika“, žádná „promyšlená“ nebo „dobře provedená“ intervence. Viděli jsme „pouze“ obrovské zaujetí přítomnými lidmi a jejich vyprávěními, velkou dávku slušnosti, respektu a úcty k druhým lidem a vynikající, doslova uměleckou práci se sociálním prostorem, která dokázala vtáhnout do procesu všechny přítomné beze zbytku. Začali jsme jako skupina posluchačů, kteří se přišli podívat na práci slavné terapeutky. Odcházeli jsme jako kolegové, kteří spojili síly, aby pomohli dvěma terapeutkám ze svého středu najít nové možnosti pro svoji práci s klienty. A zároveň jsme si odnesli spoustu inspirace pro naši vlastní praxi.

Přesně tohhle je důvod, proč mi vždycky přijde tak složité vysvětlovat, co to je ISI. Letní škola? Konference? Sympózium? Dovolená na pláži? Asi ze všeho trochu. Především je to ale setkání, při kterém dochází více než kde jinde k dialogům s potenciálem transformace. A tím se všichni účastníci mají také přirozenou možnost ve vedení těchto dialogů zdokonalovat: jakoby mimochodem. To, co se naučili, poznají až s odstupem času, ve svojí praxi. Já jsem to během prvního týdne po návratu poznal více než zřetelně. Kromě toho, že trochu jinak mluvím s klienty a kolegy, mám také daleko víc energie a chuti do práce. No, ale na druhou stranu… po-víkendové svátky mi vůbec nevadí…

Odkaz na blog Jitky Balášové, která se také zúčastnila ISI, najdete zde.

 

Komentáře

Obrázek uživatele Leos.Zatloukal

Pavlův článek mě podnítil k několika úvahám, zejména ta jeho část, kdy píše o tom, jak z hlediska "nezávislého pozorovatele" Harlene "nedělá vůbec nic" a přitom se udály změny (z posluchačů se stali spolupracující kolegové, objevila se inspirace...). Když jsem nad tím přemýšlel, napadlo mě několik otázek:

- kdo je to vlastně ten "nezávislý pozorovatel", který nic nevidí? Podle toho, jak ho Pavel popisuje je to někdo, kdo má poměrně jasnou představu o tom, co by měl vidět (techniky, intervence) a tudíž nevidí to, co se děje. Připomíná mi to, jak Steve de Shazer často cituje Wittgensteina, že je chybou hledat něco "za" nebo "pod" slovy, vše je přece přístupné, a právě proto vlastně neviditelné. "Nezávislý pozorovatel" je z mého pohledu právem v uvozovkách, protože je velmi závislý (či předpojatý) na tom, co je hodno vidění.

- Další mé myšlenky se točily kolem toho, co vidět nebylo a co vidět bylo. Já jsem neviděl nic, takže mohu jen spekulovat. Ale předpokládám, že to, co Harlene dělala byly přece jen svého druhu "dobře provedené intervence" či "užitečné techniky". Zdaleka nejsem zastáncem zdůrazňování technik a lineárně kauzálních úvah o "intervencích" a jejich "účincích". Často mě rozčiluje, když někdo ztotožňuje přístup zaměřený na řešení (SF) s aplikací několika jednoduchých technik (zázračná otázka, škály, ...). Nevěřím v intervence, které působí předpověditelné změny, ale spíše v experimentální přístup (zkoušet, co funguje). Přesto - techniky (z řec. techné = dovednost, zručnost) jsou naše nástroje a bez technik se nedá dělat terapie. Pokud se Harlene podařilo ostatní vtáhnout do procesu hledání řešení, pokud se jí podařilo vyjadřovat svůj respekt a úctu k lidem, své zaujetí jejich vyprávěním, pak podle mého soudu používala také nějaké své techniky (dovednosti) a používala je účinně (změny patrné byly) a (doufám i) promyšleně. Pokud se chci napít vody (ten příklad mě napadl asi proto, že je vedro:o), pak k tomu využiji své dovednosti orientace v prostoru (neměl bych si asi raději plést vodovod a záchodovou mísu), své dovednosti spouštění vody (člověk věci neznalý by možná měl s vodovodním kohoutkem problém), zachycení vody do nádoby atd.  To, že po určité době už dělám tyto věci automaticky na věci nic nemění, stále používám určité techniky, které lze také pozorovat.

Trochu mě znepokojuje určitý dvojí extremismus - buď přílišná zahleděnost na techniky a jejich primitivní používání typické pro začínající terapeuty a teraputky anebo naopak opovrhování technikami s poukazem na správnou filosofii, typické pro zkušenější terapeuty a terapeutky, kteří již si technické dovednosti osvojili (zautomatizovali), až někdy skoro zapomínají, že je mají. Práce s technckou stránkou věci má však podle mého soudu význam i pro velmi zkušené terapeuty a terapeutky - jednak z hlediska výuky a jednak z hlediska rozšiřování vlastního terapeutického repertoáru, protože naučit se nějakou novou dovednost (kterou pak lze používat ve vlastním teoretickém rámci) vyžaduje určitý dril a na techniku zaměřený trénink, než se nová dovednost zautomatizuje. 

- a nakonec - možná Harlene "skutečně" nic nedělala a dobře (ne)dělala, jak upozorňuje Wittgenstein: "Málokdy nás napadne něco lepšího než je - nedělat nic."

Obrázek uživatele Pavel Nepustil

Ahoj Leoši, to jsou rozhodně zajímavá témata, úplně rozumím tvojí averzi k "dvojímu extremismu", taky to často vnímám, ale tady mám pocit, že jde možná ještě o něco jiného.

Moje narážka na "nezávislého pozorovatele" byla myšlena trochu ironicky, trochu jako nadsázka, ale to bylo snad docela patrné. To, že tento "nezávislý pozorovatel" "nevidí nic" zase odkazovalo k tomu, že tento druh "nezávislých pozorovatelů" - tedy lidí, kteří se považují za nezávislé, ale přitom jsou nevyhnutelně závislí (jak jsi dobře poznamenal) - je vycvičen k tomu, aby viděl určité věci, především techniky a intervence. A tady tvrdím, že u Harlene je vidět nemůže, ani by neměl.

Samozřejmě se dá posunout význam slova "intervence" nebo "technika" a vidět za nimi i jiné věci než individuální naučené jednání, které má účinek na druhé osoby. Podle mě to ale není úplně šťastné. Technika i intervence jsou slova převzatá z jiných kontextů a podporují technologickou metaforu pro terapii, totiž že jeden člověk způsobuje pomocí nástrojů něco druhému člověku. Na tyhle slova se nabalují další, jako třeba použít techniku, naučit se techniku, nasadit intervenci, mít zásobu intervencí apod. Podle mě je to trochu komplikace k tomu, abysme mohli vybruslit z toho lineárně kauzálního schématu.

Ale zpátky k Harlene: pokud se nebudeme považovat za "nezávislé pozorovatele", staneme se účastníky procesu a začneme si určitě všímat, že se něco děje. Že Harlene něco dělá, ale to co dělá, dělá společně s námi. Nevychází to z jejích poctivě naučených tools, vychází to z jejího způsobu přemýšlení o lidech, o vztazích, o dialogických konverzacích. A pokud jde o vytvoření příjemné atmosféry, tady sama říká, že se snaží především chovat zdvořile, s respektem, prostě si osvojit "good manners", tak jak se to většina lidí učí odmalička.

Nicméně tvoje úvaha, že mluvit o "filozofickém postoji" a odmítat techniky začali ti terapeuti, kteří už za sebou měli řadu zkušeností a řadu naučených technik, je zajímavá. Je fakt, že zatím nemáme tolik možností vidět lidi, kteří se žádné techniky neučili, kteří si začali rovnou osvojovat filozofický postoj a pozici nevědění bez jakýchkoliv předchozích znalostí terapeutických "intervencí". Rozhodně však takoví studenti začnou vycházet ze škol (někde už vycházejí) a je otázka, jestli začnou přeformulovávat to, co se děje ve spolupracujícím přístupu, do terminologie "technik a intervencí" anebo jestli začnou měnit psychoterapii jako celek - včetně dominantní technologické metafory. Měli jsme o tom pár diskusí na sympóziu v Mexiku a názory se různí. Tak sem zvědavej!

Měj se, díky za příspěvek! Pavel

Obrázek uživatele Leos.Zatloukal

Ahoj Pavle,

díky za reakci. Mylím, že nyní lépe rozumím Tvému pohledu na "techniky" a "intervence" a díky tomu i lépe rozumím určitému odstupu, který si vůči těmto konceptům udržuješ. Já v tomto bodě vidím rozdíl mezi "technikami" a "intevencemi". Možná, že pro mě je to batesonovský významný rozdíl, který dělá rozdíl a z Tvého pohledu to rozdíl tohoto typu nebude, uvidíme... Pokusím se trochu přiblížit, jak o tom přemýšlím.

To co píšeš o individuálním naučeném jednání, které má (doplnil bych předpověditelný) účinek na druhé osoby či o technologické mmtetafoře v terapii podle níž jeden člověk s využitím různých nástrojů něco způsobuje druhému a o lineárně kauzálním schématu velmi dobře vystihuje, jak uvažuji o "intervencích". V tomto smyslu na "intervence" nehraju. To ale neznamená - a to bych rád zdůraznil -, že bychom jako terapeuti klienty nijak neovlivňovali, že by to, co činíme nemělo na ně žádný účinek. A pokud správně rozumím tomu, co píšeš, také nic takového netvrdíš. To, co mi na představě "intervencí" vadí není předpoklad, že terapeuti ovlivňují své klienty (a klienti zae své teraputy!). Vadí mi předpoklad, že tento vliv je možné přesně zacílit a ovlivnit druhého předpověditelným a určujícím způsobem. Myslím, že velkým přínosem Maturany a Varely pro postmoderní přístupy byl koncept autopoiesis, který v pravý čas upozornil všechny strategickými intervencemi okouzlené terapeuty, že živé organismy (a lidské bytosti) fungují jinak a zaslouží si jiný přístup než když si člověk doma spravuje termostat.

Tož tolik k intervencím,  teď mi dovol napsat něco o tom, jak rozumím "technikám" a v čem je to pro mě jiné než předchozí úvahy. Jak jsem psal dřív, techniky chápu jako určité dovednosti, zručnosti terapeuta a chápu je jako základní předpoklad pro terapii. Rád používám metaforu z umění, například z malířství. Já sám jsem na výtvarné umění antitalent, už na základce mi vždycky hrozila z výtvarky trojka a moji kresbu postavy nebo stromu by psychodiagnostik musel interpretovat pravděpodobně jako projev velmi narušeného jedince (a možná by měl pravdu:o)), ale o to víc výtvarné umění obdivuju. Když chceš namalovat nějaký obraz, v prvé řadě potřebuješ mít nějaké technické dovednosti - jak ukotvit plátno, jak míchat barvy, jak barvy nanášet na plátno, aby se nerozpíjely, jak znázornit perspektivu a jánevímcoještě. Bez toho může mít spoustu velmi tvořivých a zajímavých nápadů, ale nedokáže je realizovat. Když malíř zvládne základní techniku či řemeslo, začne to být teprve zajímavé. Řekl bych, že dokud si neosvojí techniku, jsou jeho díla jen průměrná (výhodou malíře je, že nepracuje s lidmi a nemusí nabízet průměrný výkon tváří v tvář jejich trápení). Poté, co si osvojí technické dovednosti začne umělec experiemntovat, vymýšlet nové výrazové prostředky, smělé nápady, provokující věci, improvizaci... tato díla se stanou inspirací pro ostatní a zůstávají v paměti.

Z toho, co jsem napsal pro mě plyne důležitý důsledek pro výuku terapie. Myslím, že je užitečné kombinovat trénink technik/ dovedností účastníků s rozvíjením jejich reflexe toho, co dělají a toho, z čeho vycházejí. Příliš nevěřím, že by "výuka" terapie mohla efektivně fungovat, pokud by vycházela jen z kultivace přemýšlení terapeutů a z "filosofování".

Představme si nějaký hypotetický terapeutický výcvik, který by byl založen výlučně na formování filosofického postoje a vůbec by se nevěnoval dovednostem terapeuta. Myslím, že by byl docela těžký oříšek takový výcvik vůbec navrhnout, protože by nesměl dovednosti (techniky) učit ani skrytě, například prostřednictvím observačního učení (napodobování vzoru), takže v našem hypotetickém výcviku by nesměly být žádné praktické ukázky (tam už by účastníci mohli nějaké techniky okoukat, i když by jim je nikdo nevyložil) ba vlastně ani žádné diskuse (už tam by se mohly dovednosti lektorů spjaté s postojem nevědění projevit) atd. Osobně jsem velmi skeptický, zda by takový výcvik fungoval (mohl by to být zajímavý experiment).

Na závěr krátce zpět k Harlene, kterou jsem naživo sice neviděl, ale slouží nám jako dobrý příklad v naší diskusi.Píšeš, že to co dělá, neychází z jejích "poctivě naučených tools", ale z jejího způsobu přemýšlení. Já bych to řekl ještě jinak - možná, že její způsob přemýšlení určuje, jaké tools si vybírá a  používá. Možná, že její způsob přemýšlení určuje, čemu věnuje pozornost (na svých konzultacích, v odborné literatuře, workshopech...) a co naopak nechává bez povšimnutí. Možná se někde na studiích potkala s nějakým pro nás neznámým terapeutem XY, který vedl konzultaci s takovým respektem, že ji to oslovilo a sama se bezděky začala chovat podobně. Sám si vzpomínám, jak jsem na začátku svého výcviku byl hrozně zaměstnaný používáním technik a byl jsem hrozně soustředěný a vážný (musíme přece klientovi naslouchat a brát ho vážně,ne?). Pak mě výzkum zavál do Liberce, kde jsem měl možnost pozorovat Vláďu Chválu a Lídu Trapkovou při práci s rodinami. Vybavuji si, jaký dojem na mě udělala příjemná atmosféra a humor, který byl na konzultacích přítomný i když se řešily často velmi těžké věci. Aniž bych to nějak driloval, zjistil jsem při pozorování vlastních nahrávek z mých sezení, že se s klienty smějeme častěji než dříve a že atmosféra je viditelně uvolněnější. Nová dovednost min myslím nespadla z nebe,ale řekl bych, že ani z filosofie - i když do mé filosofie terapie velmi dobře zapadá.

Ty jo, jak na to koukám, píšu tak dlouhé příspěvky, že když si vyměníme ještě pár komentářů, můžeme z toho "uplácat" rovnou nějaký článek třeba pro Psychoterapii... :o) Leoš

 

Obrázek uživatele Pavel Nepustil

Ahoj Leoši, tak vzhledem k tomu, že během pauzy od tvé poslední reakce jsme se setkali face2face, mám možnost se na tvoje příspěvky podívat ještě z jiného pohledu, což je fajn. Teď při novém přečtení toho předchozího jsem si uvědomil, že to vlastně může být přesně ta potřeba někomu určitou dovednost předat, kdy se začne rodit technika. Chci tím říct, že na začátku žádné popsané techniky podle mě nebyla čistě intelektuální práce, ze které se ta technika vyvinula a pak byla odzkoušena na klientech. Spíš se v praxi některého terapeuta "vyskytla" nějaká situace, která vyvolala nebo podpořila změnu, ať už z pohledu terapeuta nebo klienta nebo obou. A terapeut si potom nejprve sám pojmenoval to, co udělal a potom se to snažil předávat ostatním. A předání této zkušenosti ve formě techniky je rozhodně srozumitelný způsob předávání a taky způsob výuky, na který jsou lidé v západoevropské kultuře zvyklí.

Vidím v tom jedno riziko. Pokud se určitá terapeutova dovednost předá ve formě "techniky", může se stát, že zmizí kontext, ze kterého se ta technika zrodila (o tom si taky mluvil, jestli si dobře pamatuju...). To se ostatně musí stát v každém případě, dovedu si ale představit, že se podaří podstatnou část kontextu zachovat - respektive nepředávat techniku pouze jako techniku, ale techniku s celým jejím příběhem, techniku pana XY, kterou použil v konzultaci s ZZ a od té doby jí občas použije v případech AB. Studenti se mohou touto technikou inspirovat, nepřevzít ji slepě, ale využít ji jako součást svého učení a stávání se terapeutem.

Pořád se ale nedokážu zbavit dojmu, že celý koncept "techniky" předpokládá terapeuta jako původce změny, ve smyslu: pokud se technika povede, změna nastane, pokud se nepovede, nenastane. Klient z mého pohledu zůstává v poněkud pasivní roli. Což by určitě nemuselo býát tak špatně, chtělo by se říct: vždyť si zaplatil, tak ať se terapeut aktivně snaží! Ale růst síly k jednání (self-agency) je z pohledu spolupracující terapie jedním ze základních průvodních jevů těchto dialogických konverzací a je to přesně to, co potom umožňuje změnu. A tady je aktivita klienta nezastupitelná.

Myslím si, že probudit tuhle aktivitu nejde s pomocí techniky ani intervence. Vyžaduje určitý způsob vztahování se k lidem, ale k popsání toho, co se v tomto procesu mezi klientem a terapeutem odehrává, mi slovo "technika" nepřijde úplně nejlepší.

Jinak si ale Leoši myslím, že si v zásadě rozumíme:-) Měj se! Pavel

Obrázek uživatele Leos.Zatloukal

Ahoj Pavle,
naše diskuse se utěšeně rozvíjí, u pivka i u monitoru...mimochodem, díky za příspěvek!
Myslím, že jsi velmi dobře vystihnul, jak se rodí technika - sám bych to neřekl líp. A líbí se mi úvaha o předávání techniky i s kontextem, v příběhu. Vlastně to tak na různých kurzech a výcvicích dělám, ale nepřemýšlel jsem o tom v této souvislosti.
Myslím, že pozorovat to, co funguje při práci s klienty a vyprávět o tom příběhy z různých perspektiv (jak to viděl klient, terapeut, pozorovatel...) je něco velmi smysluplného a poučného. Proto se snažím přesně tohle dělat ve své disertačce (mám na mysli tu olomouckou z klinické psychologie). Výzkum psychoterapie jako vyprávění inspirativních příběhů, to mě opravdu baví (jak to bude bavit recenzenty, je ovšem věc jiná):o)
K tomu pojetí "techniky" a terapeuta jako původce změny mě napadá jedna ze zásad Billa O'Hanlona: "evokovat (vyvolávat) a ne přidávat něco zvnějšku" (úryvek z jeho textu, kde je i tato zásada, bude v nejbližších dnech viset na našem webu). Když byl Harry v Olomouci, diskutovali jsme o výzkumu, kterého se spolu s Janet Bavelasovou aktivně účastní. Dělají mikroanaloýzy komunikace v terapeutických sezeních a Harry se dmul pýchou, když říkal, že ze srovnávaných směrů (KBT, motivační rozhovory, SF, gestalt a ještě cosi) SF přidávalo nejméně věcí zvnějšku (pojmů, které by si klient musel osvojit, teoriií, nálepek...). Pro mě je důraz na zdroje klienta (a tedy na jeho aktivitu) pěknou ukázkou "self-agency" o které píšeš. V našem českém systemickém slovníku pro to máme moc hezké slovo - "zkompetentňování":o) Až na to, že to zase zní, jako by to terapeut "dělal" klientovi...ach jo, zase jsme zdá se uvízli ve wittgensteinovském "zakletí jazyka"...chtělo by to nějaké protikouzlo, nějaký zázračný prostředek, který by nás vysvobodil...třeba nějakou účinnou "techniku"?:o))

Nepřehlédněte

Workshop 2017 Werner Schütze (DE)

Dr. Werner Schütze:
OTEVŘENÝ DIALOG V PÉČI O DUŠEVNÍ ZDRAVÍ

Srdečně zveme na zážitkový workshop zaměřený na zkušenost bytí v dialogu a rozvíjení dialogického prostoru. Workshop je určen pro lidi, kteří se zajímají o oblast péče o duševní zdraví, přímo se na ní podílejí nebo se chtějí podílet.

Kdy: 24. - 25. listopadu 2017
Kde: Brno

více informací..

Workshop Sheila McNamee 2017

Radikální přítomnost:
NOVÝ POSTOJ K DIALOGICKÉ ZMĚNĚ

Workshop s americkou terapeutkou a profesorkou komunikace určený nejen pro psychology, terapeuty, sociální pracovníky a poradce, ale i pro všechny další zájemce o dialog v práci s lidmi

Kdy: 21. - 22. dubna 2017
Kde: Brno

více informací..

Video

Embedded thumbnail for Video number 02

Newsletter

Zůstaňte informováni o našich nejnovějších zprávách!

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.
P Ú S Č P S N
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 
 
 

Vyhledávání

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.