Blogy

European Summer School in Family Therapy 9-14 August 2010, Leuven, Belgium

DEN PRVNÍ - GETTING CONNECTED Přináším vám pozdrav z příjemného městečka Leuven v Belgii, kam jsem včera dopoledne dorazila po několikahodinové noční cestě z Brna přes Vídeň a Brusel. Jela jsem autem, autobusem, letadlem, ale nejlepší byl belgický vlak, který mě lehce, hladce a neslyšně vezl 10 minut za 5Euro. A snad ještě lepší bylo nádraží v Leuvenu, které se sice rekonstruuje, ale v podchodu to příjemně vonělo  a na jeho konci stáli dva pracovníci s kýblama a hadrama a smetákama a umývali schody i stěny! To by mě fakt nenapadlo.

Sedíme v kruhu a je nás 14 účastníků, Peter Rober (klinický psycholog, rodinný terapeut) je patnáctý. Jsou tady lidé z Německa, Anglie, Holandska, Belgie, Kanady, Singapouru a z ČR já. Celý první den  věnujeme představování a seznamování. Začínáme prvními dvěma ze 4 úkolů, které nám Peter zadal už asi před 14 dny. Za prvé jsme měli představit svůj osobní a profesní život a přinést nějaký předmět, obrázek, cokoli , co chceme ukázat všem  a s čím je propojen náš příběh. A za druhé sznámit ostatní se svými očekáváními a otázkami, se kterými jsme na Summer School přijeli.

Někteří z účastníků se znají z konferencí, někteří jsou dokonce spolupracovníci, někteří, jako já, neznají nikoho. Ale nevadí to. V průběhu dne se mezi námi vytváří příjemné a bezpečné prostředí. Cítím, že jsem vtahována (a dle reakcí ostatních nejen já) do příběhů. Příběhy jsou rozvíjeny otázkami a vždy se dostáváme od individuálního příběhu člověka k otázkám, které se týkají nás všech a naší terapeutické práce.

Jeden z konceptů, u kterého jsme zůstali déle a který se bude rozvíjet i v dalších dnech, je proces selective disclosure. Terapeutická práce je procesem vytváření kontextů vhodných pro vyslovení toho, co klient říct chce. Klient si přináší "plný batoh" věcí ke sdělení, ale řekne jen to, co mu umožní vyslovit terapeutický kontext, co do tohoto kontextu, vytvářeného terapeutem (nebo vytvářeného společně terapeutem a klientem),  zapadá. Jak řekl Peter Rober "how we can make space where people can feel free to tell what they want to tell". A někdo další dodal "and when the things can be changed". Selective disclosure není nějakým konečným neměnným stavem, ale procesem probíhajícím v čase. Klient často čeká, až se v terapii vytvoří adekvátní prostor, do kterého může vnést své téma. Čeká, až terapeut vytvoří kontext, ve kterém se může otevřít - "keeping the door open for future conversation".

Konverzaci jsme ukončili (vlastně spíš přerušili) komiksem, který nám popsala jedna lékařka. Paní se dívá do zrcadla a v bublině nad ní jsou tato slova "Tomorrow I'll start to live in a present". Myšlenky se mi rozběhly až ke Gestaltu. Dialogues create dialogues. Getting connected.

 

DEN DRUHÝ

Dnes byl den nabitý mnoha tématy. Hned na začátku, mimochodem při reflexi včerejšího dne, jsme došli k otázce struktury v průběhu terapie a zodpovědnosti terapeuta. Má terapeut strukturovat, tedy řídit a převzít zodpovědnost za rodinu? Co se děje, když to udělá nebo když to nedělá? Peter mluvil o tom, že pokud  se terapeut snaží strukturovat, lze ho přirovnat dokonce k policistovi, protože nedává otázky ani odpovědi, ale řídí a hlídá dodržení struktury. Není svobodný. Pokud terapeut nechá odpovědnost rodině, je svobodný a může být tvořivý a pro rodinu přínosný, může jim i naslouchat a může dělat i jiné věci. Má prostor. V terapii se odehrává tedy jak otevírání prostoru, vytváření kontextu pro klienta, tak i pro terapeuta. Členové rodiny se například mohou na začátku jednoho sezení zeptat: Co jsme to dělali minule? Rodina hledá sama odpovědi v dialogu,  hledá témata, strukturu, reflektuje. Terapeut vytváří kontext.

Diagnostika byla dalším tématem. Jak používat diagnózy? Mluvili jsme o tom, že není nutné diagnózy odmítat, ale pracovat s nimi jinak. Použít je tak, že nám otevřou další možnosti, jak porozumět a  pracovat. Mnozí cítí, že jsou diagnózami omezováni, ale nemusí to tak být. Stanovení diagnózy nemusí znamenat zastavení dialogu. Může dialog obohatit a otevřít nové cesty. Jakoby nebylo nutné stavět věci do opozice. Stačí je přerámovat.

Role play - párová terapie

Peter byl terapeut, dva účastníci hráli manžela a manželku, kteří přišli na terapii s nějakým problémem. Peter nám řekl, že nejdříve nám ukáže, jak nepracuje. Obrátil se tedy k páru a vyslovil otázku: "Co vás sem přivádí?" Odpověděl manžel:"Manželka". Peter v roli terapeuta se tedy zeptal manželky, aby vysvětlila důvody a problémy. Než se stačila žena v roli manželky nadechnout k odpovědi, Peter ukázku přerušil  a vysvětlil, že takto první rozhovor nezačíná. Nejdříve se sám představí, řekne něco o sobě. Pak požádá každého z páru, aby představil sebe, aby řekl, kdo je. Dále se zeptá, co ten člověk v životě dokázal, na co je hrdý, co se mu daří. Hlas dostanou tedy pozitivní věci, nikoli problém. Terapeut se tak dostane do spojení s tím, na co je klient hrdý, nikoli především s tím, co je problém a za co se i stydí. Důležité je, že terapeut se spojuje i s tím z dvojice, kdo je nejistý, váhavý, nedůvěřivý vůči terapii a rozhovorům (v naší ukázce manžel), nejen s tím, kdo je v aktivnější.

Když se Peter v roli terapeuta po odpovědi dozvěděl, že nápad jít do terapie byl iniciativou manželky, obrátil se k ní, aby vše vysvětlila. Tím s ní začíná navazovat spojení, ale manžel zůstává mimo. Je možné, že manželka začne mluvit hned o problému, protože je fakt, že ten problém je sem přivedl. Hned na začátku se tedy o tomto páru terapeut dozví to, co se nedaří. A je pravděpodobné, že první informace, které uslyší o manželovi z úst manželky, nebudou pozitivní. Jak se asi bude cítit manžel (když přišel trochu z donucení do terapie a s pocitem, že nedokázal vyřešit probém v partnerském vztahu bez pomoci odborníka) ve chvíli, kdy manželka bude mluvit s terapeutem, který naslouchá a rozumí, a on bude sedět a poslouchat, jak selhal a jaké mají problémy.

A tak jsme dostali první návod, jak vytvářet dialogický prostor. Nejdříve se představí terapeut. Potom se představí  každý z páru a řekne, kdo je a co v životě dokázal a na co je hrdý. Vytvoří se tak spojení s pozitivními částmi. Pak zjistit, kdo byl iniciativní a kdo je naopak váhavý a k terapii nedůvěřivý. S ním pak mluvit nejdřív, navázat spojení, aby se ve chvíli, kdy se začne hovořit o problémech a selháních, bylo možné  opřít o terapeutický vztah. Když v rodině je například adolescent, který řekne, že se nepředstaví, akceptovat to. I to je hlas, který má své místo.

First, create a dialogical space in which everyone can have a voice.

 

DEN TŘETÍ

Musím se přiznat, že je pro mě čím dál těžší vybírat některá z témat, která probíráme. I když něco nakonec vyberu, zachytím stejně jen to, k čemu jsme nakonec došli nebo kde jsme v danou chvíli skončili nebo přerušili rozhovor. Co však zprostředkovat prakticky nelze, je proces a způsob, jak vedeme rozhovory, jak otevíráme prostor mezi sebou, jak se přibližujeme i vzdalujeme, jak hledáme slova pro cokoli, co ještě vyjádřeno nebylo.  Způsob, jakým se vede dialog. Peter pomáhá vytvářet prostor pro všechny hlasy. A to se mi zdá být na tomto setkání jedinečné a je  pro mě cenným zážitkem a zkušeností. Kromě toho, mezi účastníky jsou i psychologové a psychiatři, jejichž způsob práce už více než 10 let vychází z dialogického přístupu.

Jedním z prvních témat dnešního dne bylo, co se stane, když klient řekne NE a odmítá mluvit. Je to konec dialogu? Postupně docházíme k tomu, že i toto NE je součástí dialogu, stejně jako když dojde k tomu, že si nerozumíme nebo se dostaneme do konfliktu. Dialog může pokračovat,protože i odmítnutí, nepochopení a nesouhlas jsou jeho součástí.

Hlavním tématem dnes bylo "Therapist's experiencing in family therapy" neboli dialogická supervize.  Do konce roku by měl vyjít v Journal of Family Therapy  článek, v němž se Peter Rober zabývá emocemi a pohnutkami, které terapeut zakouší během terapeutického rozhovoru, dále tím, jak tyto emoce a pohnutky či nutkání jednat a mluvit určitým způsobem reflektovat a případně i změnit. K reflexi terapeutova zakoušení (experiencing) jsem sledovali video s ukázkou sezení s rodinou. Terapeut například cítí, že ho jeden člen rodiny svým vyjadřováním či chováním irituje, zatímco s druhým členem soucítí. Tato zkušenost, tedy to, jaké emoce zakouší, je vlastně pozváním k určitému jednání. Terapeut může například toho člena rodiny, který jej irituje, začít obviňovat, a toho druhého naopak ochraňovat, kompenzovat to, co, co myslí, že mu chybí atd. Bude se chovat a mluvit podle určitého scénáře, ke kterému byl rodinou pozván. Terapeut však může udělat i něco jiného (a to je podstatou dialogické supervize, kterou nejdříve terapeut dělá se svým supervizorem, později se to může naučit i sám). Situaci vezme jako příležitost k vytvoření jiného prostoru. Může začít mluvit okamžicích, které byly v rodině pozitivní, a snažit se pochopit a vidět  něco příjemného v tom členu rodiny, který ho irituje. Tím může změnit situaci, změní kontext. Jeho jednání tedy nevychází z toho, k čemu byl rodinou pozván, ale díky reflexi se pokouší vytvářet jiný prostor pro to, co ještě nebylo vysloveno. Tento způsob dialogické supervize je však poměrně náročný na vnitřní práci terapeuta.

 

Během dnešního odpoledne přijel Jaakko Seikula, který s námi bude zítra, tedy ve čtvrtek dopoledne. I´m so curious!

DEN ČTVRTÝ A DEN PÁTÝ

 

V těchto dnech jsme měli program rozdělený. Ve čtvrtek dopoledne jsme poslouchali vyprávění Jaakka o tom, jak probíhají léčebná setkání vycházející z přístupu Otevřeného dialogu. Konkrétně jde o léčebná setkání sociální sítě klienta, který se ocitl v psychotické krizi nebo jakékoli jiné těžké duševní krizi. Na takových léčebných setkáních jsou přítomni jak členové rodiny a nejbližší sociální sítě, tak i odborníci (psycholog, psychiatr, sestry, pracovní terapeut etc.). Společně se v dialogu hledají slova pro zkušenosti, které nebyly vyjádřeny slovy, avšak jsou uloženy v těle a jsou vyjádřeny duševním onemocněním.

 

Jak stručně popsat dialogický přístup? Jaakko řekl: „I hear what you say and what you say is important“. Vypadá to jednoduše. Velmi jednoduše. Ale je těžké to dělat, protože být dialogický ve vztahu k druhému, neztratit spojení, „being responsive“, znamená kontinuální vytváření dialogického prostoru, v němž mohou být vysloveny věci, které dosud nedostaly jméno, a v němž se otevírají nové možnosti. Pro mě (a po tomto týdnu vím, že nejen pro mě) je to i určitý způsob, jak být. Myslím si, že dialogicita nejde jen tak naučit, není to technika ani není návod.

 

Pro zájemce o Otevřený dialog odkážu na svoji ppt, kterou můžu poslat, a na článek, který jsem přeložila a který snad vyjde.

 

Odpoledne byl s námi Jim Wilson, rodinný terapeut. Společně jsme rozvíjeli téma improvizace v přítomném okamžiku a osobní styl terapeuta. Dělali jsme zajímavé cvičení ve trojicích. Jeden z trojice si vybral nějakou schopnost, kterou by rád užíval víc jako terapeut, ale cosi mu v tom brání. Například schopnost být relaxovaný. Druhý z trojice „se stal“ touto schopností a během následujícího rozhovoru nic neříkal a jen sledoval, co se děje v jeho těle. Třetí člen trojice začal rozhovor s tím prvním o tom, jak tuto svoji schopnost prožívá, kdy ji používá, co mu v tom brání, v jakých situacích je těžké být takový, v jakých naopak snadné atd. Po ukončení tohoto rozhovoru se třetí člen trojice obrátil k druhému členu a ptal se ho, co prožíval, jak se cítil v průběhu rozhovoru, kdy byl jako schopnost přítomen a kdy se ztrácel atd. První člen jen seděl a poslouchal. Na závěr byla společná reflexe. Je to velmi silné cvičení, i když to možná tak na první pohled nevypadá. Soustředili jsme se mimo jiné hodně na řeč těla. To nebyla „pouhá“ externalizace. Ale velmi intenzivní, osobní a emoční zkušenost u všech členů trojice, neboť jsmem v dialogickém rozhovoru otevírali mnoho možností a spojení.

 

Jim Wilson je pro mě velmi inspirující osobností. Při loučení mi řekl, že na jaře 2011 pojede do Prahy, bude mít workshop Brief therapy. Netuším, kdy, kde, kdo to organizuje. V pátek dopoledne měla program Justine van Lawick na téma "Creating a Dialogical Space in Working with Domestic Violence". Začali jsme tím, že je těžké definovat, co to vlastně násilí je. Pak jsme ve dvojících kreslil a mluvili o násilí v sobě a tom druhém, který je tím násilím zasažen. Opět velmi osobní a intenzivní. A opět se dostávám ke komplexitě. Nic není tak jednoduché, aby šlo jednoduše definovat. Kde násilí začíná? Kdo je obětí a kdo útočník? Když se otevře dialogický prostor, jednoznačné odpovědi začínají být prázdné, ztrácejí význam, přestávají být, pokud někdy vůbec jsou, výstižné. Nestačí. Hledáme slova, která nějak popíšou proces, vnitřní proud, který se snažíme nějak zachytit slovy.

 

Odpoledne měl přenášku John Shotter. Plné citátů různých filozofů, kteří nějak zachycují dialogicitu. Moc se mi líbilo vyjádření, že dialogicita znamená „continuous, responding and spontaneous contact to your context“. Tuším, že možná pro každého nebude tato věta dostačující pro porozumění, ale každé slovo je pro mě nabito významem, který v tuto chvíli nedokážu ještě verbalizovat. „Being dialogical“ znamená také „stay silent until the words come“. „Wait until action is inevitable“.

 

Jako odpověď na otázku, co je to dialogický přístup, nabízím následující slova Johna Shottera. Dialogický přístup znamená, že přijímám skutečnost, že nemohu nic změnit, ale pokud vytvořím určité podmínky či prostor či kontext, pak pravděpodobnost, že změna nastane, je vysoká.

 

DEN ŠESTÝ

 

Dnešní den byl poslední a byl plný reflexí. A současně jsme rozebírali několik kazuistik. Možná, že bych mohla psát o dialogické supervizi a o tom, jak pracují jednotliví terapeuti. Mám ale pocit, že by to bylo na mnoho stran. Proto bych dala přednost tomu, když mě budete kontaktovat přes email, pokud kohokoli z vás něco zaujalo a chtěli jste se se mnou v dialogu o dialogu dozvědět víc.

 

Děkuji a těším se.

 

Šárka

 

Komentáře

Obrázek uživatele Jakub Černý

Šárko,

díky za blogový příspěvek. Musím říct, že jsem si celkem početl. I když jsem momentálně začal s prázdninami, takovou konferenci v lehce pracovním duchu bych si klidně na příště dal, i v době volna:)

Moc mě zaujalo to, jak jste se bavili o vytváření kontextů. Jak je to vlastně práce od prvního momentu setkání s klienty. Někdy mám pocit, že do toho kontextu s klienty zapadnu jaksi mimochodem, předem a tím se myslím zavírá cesta ke spoustě dalších významů. Kontext definuje obsah.

Svoboda terapeuta - nakolik nechá klienta vytvářet strukturu - stáhne se z role kontrolola. Taky k zamyšlení! Otázkou pro mě ja a co dál? Struktura dává určitou jistotu ve chvíli, kdy tápe terapeut i klient, ale zavírá zase alternativní cesty...

Ještě mě zaujalo "pozitivní" využití diagnóz. K tomu tématu bych stál o to napsat více, nebo odkázat na nějakou literaturu..

Přeji příjemný zbytek letní školy a hodně zážitků z Belgie!

Nepřehlédněte

Workshop Sheila McNamee 2017

Radikální přítomnost:
NOVÝ POSTOJ K DIALOGICKÉ ZMĚNĚ

Workshop s americkou terapeutkou a profesorkou komunikace určený nejen pro psychology, terapeuty, sociální pracovníky a poradce, ale i pro všechny další zájemce o dialog v práci s lidmi

Kdy: 21. - 22. dubna 2017
Kde: Brno

více informací..

Video

Embedded thumbnail for TAOS - Marketa shortcut

Newsletter

Zůstaňte informováni o našich nejnovějších zprávách!

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.
P Ú S Č P S N
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 

Vyhledávání

CAPTCHA
ochrana proti spamu
Vyplňte prázdné pole.