Blogy

Připadám si tady rozhodně jako netradiční cizinec, když místo výletů k pyramidám a chození po místních tržištích navštěvuji psychiatrické kliniky, azylové domy a skupiny Anonymních alkoholiků. S tím plurálem jsem to asi trochu přehnal: v místním blázinci jsem byl jednou, (včera - zato podstatnou část dne), do azyláku vedeného AA nakouknu dneska.

Návštěva psychiatrické kliniky byla extrémně zajímavá. Doprovázela mě Anna Laura, studentka z Kanankil, která v léčebně pracuje, a mladý psychiatr Rogelio, který mi zároveň všechno tlumočil. Nejdřív jsme se potkali s ředitelem léčebny, se kterým začalo vedení Kanankil vyjednávat o úzké spolupráci na velice zajímavém projektu – mělo by jít o obdobu „open dialogues“ podle vzoru finského profesora Jaakko Seikkuly. Vzhledem k tomu, že ředitel byl velice „open-minded“, dovedu si tu spolupráci celkem dobře představit. Spolu jsme mluvili o systému péče v oblasti duševního zdraví a závislostí v ČR, o možnostech spolupráce mezi léčebnami a komunitou, on mi na oplátku podrobně vysvětlil systém zdravotního pojištění v Mexiku. Bohužel jsem to nepochopil.

Následovala prohlídka areálu. Musím říct, že jsem čekal daleko horší podmínky. Respektive, materiální podmínky byly dost špatné, ale všechno vyrovnával ochotný a příjemný personál, navíc pacienti vypadali celkem spokojeně. Léčebna má k dispozici velký prostor, s krásnými zahradami, takže čověka nepřepadají stísněné pocity, když prochází kolem plesnivých zdí s opadanou omítkou a nakukuje do pokojů, kde kromě železných postelí není vůbec nic.

Nejzajímavější částí byla společná konzultace se třemi pacientkami z nového programu pro závislosti, kde pracuje Anna Laura. Tady jsme se najednou z doby takřka před-moderní přehoupli rovnou do postmoderny. Byli jsme v elegantně vybavené zbrusu nové budově (doslechl jsem se, že byla postavena z peněz zabavených překupníkům drog),  v klimatizované místnosti seděl šestičlenný reflektující tým a kromě klientek, mě a Anny Laury ještě dva zaměstnanci léčebny. Plus Rogelio – psychiatr a tlumočník. Bylo to první setkání tohoto typu, podobné schůzky organizuje Anna Laura s muži. A podle mě dopadlo nad očekávání dobře. Jakkoliv to zpočátku vypadalo, že každá z klientek řeší něco úplně jiného, nakonec se začaly dělit o svoje zkušenosti, názory, myšlenky, ke kterým reflektující tým přidal posléze něco navíc a proces mohl pokračovat.

Návštěvu jsme zakončili společným obědem v tradiční yucatánské restauraci. Rogelio mi potom vysvětloval napjatou situaci kolem války drogových kartelů. Sám pochází z města Chiouaoua na severu Mexika, kde nedávno vtrhla parta do místní léčebny pro drogově závislé a popravila dvaadvacet lidí. Říkal, že je rád, že sehnal práci v Meridě a že se rozhodně nehodlá do rodného kraje vracet. V jeho městě se denně stane kolem dvaceti vražd, často doprovázených celkem krutým mučením. Všechno podle něj pramení z nešťastného přístupu vlády k celé problematice. Ta dostala před časem nápad, že kdyby začala s drogovými kartely spolupracovat, mohla by na tom vydělat a navíc by se snížila kriminalita. Začala tedy spolupracovat s jedním kartelem, efekt byl ale naprosto opačný. Ostatní kartely zahájily něco jako válku. Situace se vládě trochu vymkla z rukou. Zatím se to týká převážně severu Mexika, Mérida zůstává klidným městem. Doufejme, že i zůstane.